Bolest jako součást života

Bolest. Slovo, kterému se chceme vyhnout. Zážitek, který většina z nás nechce cítit. A přesto – pokud opravdu žijeme, nevyhneme se jí.

V určitém bodě života zraníme – i když nechceme. A v jiném bodě budeme zraněni – možná někým blízkým, možná okolnostmi, někdy i sami sebou. Někdy nevědomě, někdy ze zoufalství, ze strachu, ze vzorců, které jsme si nesli už dlouho.

Každý člověk nese příběh

Každý z nás. Příběh lásky, ztrát, selhání i naděje. Když se díváme jeden na druhého, často vidíme jen špičku ledovce. Nevidíme, co všechno bylo před tím, kolik ticha, křiku nebo viny člověk prožil.

A někdy, když nám někdo ublíží, je těžké si to připustit. Bolest se v nás stáhne, zatvrdí. Začne řídit náš život, i když ji potlačíme. Nebo právě proto. Jindy ublížíme my – a nese to s sebou vinu, nebo popření. Je těžké unést obě polohy – být tím, komu bylo ublíženo… a zároveň vědět, že i my jsme někdy zranili.

Co když je bolest mostem, ne překážkou?

Co když bolest není chyba, ale zpráva? Co když právě tím, že se jí nevyhýbáme, ale přizveme ji ke stolu, dáváme sobě šanci žít opravdověji?

Když se bolest přijme, přestává být jen zraněním. Může se proměnit. V soucit. V porozumění. Ve schopnost slyšet druhého, i když mluví jiným jazykem. V hloubku, která není vidět, ale cítit.

To neznamená, že všechno je v pořádku. Bolest není ospravedlnění ubližování. Ale je přirozenou součástí toho, že jsme lidé. Že milujeme, že ztrácíme, že jsme zranitelní.

Jak s bolestí být?

Neutíkat. Nesoudit. Dovolit si ji cítit – v těle, v dechu, ve slovech. Možná ne hned celou, možná po kouskách. Možná s pomocí druhého člověka, kterému můžeme důvěřovat.

A hlavně: nechtít ji hned opravit. Neudělat z bolesti problém k vyřešení. Ale prostor k pobývání. Protože když ji přestaneme odmítat, začne se pomalu měnit. A my s ní.

Bolest je jazyk, kterému se dá naučit rozumět

A čím víc mu rozumíme, tím víc můžeme žít s otevřeným srdcem – i když to někdy bolí. Tím méně budeme potřebovat chránit se tvrdostí, výčitkami nebo útěky. Protože bolest, která je přijatá, přestává být nepřítelem. Stává se součástí cesty. A někdy i kompasem.