Existenční úzkosti a jejich prenatální kořeny: zamyšlení nad hlubinnými vrstvami lidské psyché

Existenční úzkosti a jejich prenatální kořeny: zamyšlení nad hlubinnými vrstvami lidské psyché

Moderní výzkum v oblasti prenatální a perinatální psychologie ukazuje, že psychický základ mnoha úzkostných poruch může být kladen daleko dříve, než si běžně uvědomujeme – již v období nitroděložního vývoje. Zkušenosti plodu během těhotenství, ať už fyziologické, emocionální či biochemické, formují jeho autonomní nervový systém, hormonální regulaci i hluboké implicitní vzorce vnímání světa.

Pocit nedostatku a neurobiologická otisková stopa

Plod je zcela závislý na výživě, kyslíku a hormonální rovnováze těla matky. Pokud je během těhotenství vystaven:

nutričnímu nedostatku (např. hladovění, nedostatek živin či minerálů),

toxickému stresu (např. nadměrná hladina kortizolu a adrenalinu v těle matky),

expozici toxinům (např. kouření, alkohol, znečištěné prostředí),

nebo emočnímu odmítnutí (matka nechce dítě, je ve vztahové nebo existenční krizi),

pak tyto informace nejsou prožívány pouze na tělesné úrovni, ale stávají se součástí biologické paměti plodu – často označované jako implicitní nebo somatická paměť (Scaer, 2005; van der Kolk, 2014).

Například studie z oblasti Developmental Origins of Health and Disease (DOHaD) ukazují, že prenatální stres je spojen se zvýšenou reaktivitou HPA osy (hypotalamo-hypofýzo-adrenální osa), což v pozdějším životě zvyšuje náchylnost ke stresu, úzkostem a depresivním poruchám (O'Donnell & Meaney, 2017).

Strach z nedostatku jako základ existenční úzkosti

Tělo plodu, vystavené nedostatku výživy nebo kyslíku, může vytvářet hluboký somatický inprint: "není dost – nejsem v bezpečí". Tento kódovaný zážitek se může v dospělosti projevovat jako:

chronický pocit ohrožení bez objektivní příčiny,

panické ataky (s náhlým pocitem, že "se dusím" nebo "zemřu"),

kompulzivní hromadění zdrojů (např. jídla, peněz, vztahů),

nebo jako úzkostná porucha s existenciálními prvky.

Z neurobiologického hlediska se jedná o neurovegetativní reaktivaci původního stresu, která může být spuštěna jakýmkoli náznakem nedostatku nebo ohrožení.

Nepřijetí a existenční trauma identity

Pokud je dítě v těhotenství vnímáno jako "nechtěné", "obtíž", nebo pokud matka prožívá silné ambivalence, může se vytvářet matrice existenčního odmítnutí. Plod, který se vyvíjí v prostředí biologicky nastaveném na "odmítnutí", může nést otisk přesvědčení:

"Nemám právo být."

"Můj život je hrozbou."

"Jsem na obtíž."

Tato témata jsou také často přítomna v hlubokých úzkostných strukturách (viz Grofovy perinatální matrice, zejména BPM II: Kosmická bezvýchodnost) a mohou se manifestovat jako:

strach ze smrti či zániku (často bez racionální příčiny),

strach ze samoty nebo opuštění (i ve funkčních vztazích),

chronický pocit viny za svou existenci.

Panické ataky jako tělesná paměť prenatálního stresu

Panické ataky, často popisované jako "náhlá smrt bez příčiny", mohou být chápány jako krátkodobá reaktivace původního tělesného zážitku ohrožení života, např. hypoxie (nedostatek kyslíku), hladovění, nebo stlačení během porodu. Při opakovaných atakách jde pravděpodobně o neurální ekvivalenty perinatálního traumatu (Grof, 2000; Levine, 2010).

Závěr: terapeutický význam prenatální perspektivy

Porozumění těmto hlubokým a časně vznikajícím vrstvám lidského prožívání má zásadní význam pro terapii úzkostných poruch, panických atak a existenciálních krizí. Klíčovým krokem může být přístup, který zahrnuje:

práci s tělem (např. biodynamická kraniosakrální terapie),

somatické uvolnění traumatu (Peter Levine, Stephen Porges),

práci s implicitní pamětí (např. prenatální regrese, práce s Grofovou metodou),

a vytváření nových bezpečných vztahových otisků v rámci terapeutického vztahu.